Nafotili jsme (zde je třeba vložit komentář, že fotila Markéta, která to narozdíl od toho samozvaného pisálka umí) pár obrázků, které vhodně dokreslují krásné počasí a pohodu výšlapu.
Tedy pohodu jak koho; Evka to celé oddřela, jelikož i přes to, že jsme byli dohodnutí, že se budeme demokraticky v nesení krosny s Kubíčkem střídat, Evka chytla zrovna tu část, kdy Kubíček usnul, a jelikož jsme ho nechtěli budit - chtěl by totiž slyšet pohádku o Neposlušných kůzlátkách, kterou si nikdo z nás nedokázal řádně vybavit - zmíněná horalka ho odnesla až na vrchol, kde se filuta Kubíček lišácky probral a dožadoval se tekutin.
Na kopci nebylo přes lidi vidět ani ta stavení, které tam jsou. Stoupli jsme teda do fronty a po kraťoučké půlhodince usedli na bobek s párem piv a metrem dlouhou klobáskou.
Jelikož byl mrňous plný sil, dožadoval se pozornosti, ale se mnou to ani nehlo. Evku ale výšlap do kopce ani náhodou nezmohl, jala se tedy honit se špuntem kolem dokola, až jsem si říkal, že je div, že sebou jeden nebo druhý nepráskl o zem.
Cesta dolů byla ve znamení nošení mladého nezbedy v mé režii. Krosnu na záda, připoutat a rozdováděný Kubíček ne a ne sedět na místě. Bylo velmi zábavné balancovat na šutru a cítit, jak sebou Kubíček vzadu šije. Nejednou jsem ho přistihl, že to dělá schválně: Když jsem jemně padal nalevo, tak místo aby mě vyvážil, začal sebou v krosně mrskat na levou stranu a hlasitě se u toho řehtal. Ale co, mě by to bolelo víc než jeho - dostal bych od Evky a pak od nasupené maminy.
U opičí dráhy jsme si dali pauzu, jelikož proč nepustit mladíka na dráty natažené mezi stromy. Markéta fotila, Evka se flákala a já se strachoval, aby si nic neudělal. Ono, Evka i Markéta se zdály mít velkou sílu v pažích, a taková silná rána do zubů v důsledku upuštění batolete, to není jen tak, čím by se našinec chlubil.
Je třeba ještě připomenout, že ve vlaku na nádraží Střed v Ostravě jsme zburcovali celý vagon, jelikož zhrzený Kubíček nesnesl pohled na naše záda a stoismus mu asi taky ještě moc neříká. Začal natahovat a ukázkově řvát, ale stejně mu to nebylo moc platné, s maminou totiž vystupovali až na Stodolní. Beztak tam šli na jedno orosené.
Miluju zvuk dětských krůčků...Když se ode mě vzdalují.
Raymond Chandler
Žádné komentáře:
Okomentovat