čtvrtek 29. května 2008

Nemilosrdné utkání v Košicích

Již odmala je našinec nucen příjmat strasti a radosti sportovního vyčinění. Na základních a středních školách jsou vyučovány základy atletiky a míčových sportů a tělesná výchova se těší neobyčejnému zájmu ze stran žactva a studentsva. Jinak je tomu ale na vysokých školách. Tam tělesná výchova působí spíše otravným dojmem, kdy si prvák, roztoužen poznat taje vědy a techniky, dychtiv probírat se neskutečným počtem neznámých v rovnicích a vyčíslování algebraických výrazů mu nedá spát, musí najít zlomek času a vybrat si z nepřeberného množství disciplín, ve které by se rád zdokonalil. Ó, kdyby jen věděl, že se mu jednou budou znalosti toho kterého sportu hodit i v pozdějším studiu a dokonalost v disciplíně bude oceněna dlouhotrvajícím aplausem.


Jelikož byly loni studentky doktorského studia požádány o particitaci na mezinárodním sportovním dni v Košicích a obsadily krásné třetí místo ve volejbale, snažně jsme se my, jejich následovníci, zasazovali o možnost bojovat i v letošním klání a obhájit, lépe však vybojovat, lepší pozice. Maje na paměti, že třetí místo studentky vybojovaly díky svému šarmu a vnadných proporcích, ale hlavně díky tomu, že se volejbalového klání účastnily pouze tři týmy, půjčili jsme si, my vyvolení, mičudu a jali se trénovat spíše umění nezlomit si prsty při uhýbání míči než nějaké nesmyslné smeče, které jsme stejně považovali za neškodné a vůbec málo prospěšné. Dbali jsme spíše na estetiku našich pohybů a spoléhali jsme, že soupeře zaujmeme našim výrazovým tancem a ve chvílích, kdy bude projevovat nadšení zuřivým potleskem, nemilosrdně zasadíme bod. Takto smýšleje, neměli jsme problémy s nervozitou tak známou ostatním - méně zdatným - sportovcům.


Zvolením kapitána našeho allstar-teamu jsme pověřili náhodu a zcela uvolněně jsme se nalodili do korábu našich polských kolegů-soupeřů a s klidným svědomím jsme se pustili do sledování komedie z americké produkce. V Košicích jsme jemně bloudili, ale vše vyřešil bleskový telefonát a už si pro nás jeli.


Ubytování bylo vskutku špičkové, rozuměj tomu tak, že bylo sdostatek toaletního papíru. Po večeři jsme relaxovali v dámských komnatách, kde ke všemu znechucení pánského osazenstva neprobíhaly polštářové bitvy mezi ctěnými slečnami. Zavděčily se nám ale příhodami z jejich dětství, které jsem slíbil nepublikovat. (Nebyly tak trapné, spíše velmi ordinérní, jako třeba že se Verča počůrávala do svých desíti let, Maruška že jedla své vlastní holuby a konečně se tohoto zlozvyku, za vydatné pomoci jejího manžela, zbavila. Janča zase tvrdila, že ji panenky nebavily, hrála si spíše s cizíma strejdama na doktory. Jak vidno, nic pohoršujícího.)


Dalšího dne proběhl v téměř raních hodinách (v 10:00) slavnostní nástup, kterého jsme se nezúčastnili, neboť přece jen spoluhráč Honza usoudil, že by bylo lépe prohnat mičudu na bojišti a vychytat případné hrboly v parketách aby byly piruety ladné a svěží napohled. První zápas měl začít v 10:30, ale nezačal. Měli hrát Slováci s Maďary a proto jsme hráli nejdříve my s Poláky.



Pokračování pak...

Žádné komentáře:

Okomentovat