Byl jsem na takovéto místo klidu a míru pozván a byl mi slíben poklidný víkend u pece s roztomilou procházkou do přírody, to abych mohl otestovat své nové křustky. Místo, kam jsme měli namířeno se zove Žleb a nachází se v lokalitě blíže neurčené, přesněji však v oblasti nezmapovaných "moří" naší vlasti.
Pátek 3.10.2008
Cestování jsme lehkovážně přenechali Českým drahám a ze Svinova jsme s baťůžkama plnýma jídla a griotky vyráželi s Evkou a Jirkou, který se zdál vyšší než loni. Vlaky jely na čas, až jsme kroutili u přestupů hlavami a v Hanušovicích nás to vyplivlo na mrtvém nástupišti. Telefonicky jsme sice měli zajištěný odvoz, ale ten se flákal a Fabie s Vaškem nikde. Dobrou zprávu nám tlumočila Hanka, když z tlumoku na nástupišti vytáhla něco lahodného burčáku, jehož jsme se s chutí a péčí rekreantů ujali a koštovali plnými doušky až do opozdilcova příjezdu.
Túrování motoru českého vehiklu na sebe ale nenechalo dlouho čekat a hle, Vašek. Kožené řidičské rukavice na rukou a oprávnění k řízení motorových vozidel skupiny A nonšalantně přilepené na čele oboustranně lepící páskou, Soňu v kufru povozu. Když jsme pokládali nemístný dotaz na lokalizaci klíčníka v autě, pravil suše, že se jeho bágl nebude topit v hluboké tmě zadního traktu auta, pokývli jsme ve znamení souhlasu a Soni nabídli už jenom výpary bublající šťávy z hroznů.
Evka mi, jako loni, dala košem a jako první zaplnila zbývající místo v kufru, a tak jsme se se zbytkem vydali cestou ke Žlebu po vlastních nohách. Cestou Hanka ještě vytáhla druhou láhev burčáku z kapsy, kterou uchránila před žíznivým párem Soniných spárů, a tak jsme ušetřili baterky našich kapesních svítilen, jelikož pomocí svítících oček jsme jasně odhadovali cestu po temném asfaltu.
Vašek a jeho zánovní vůz nám ale vyjel v ústrety a když nás míjel, polechtal zrcátkem Jirku, který mu pak v záchvatu smíchu serval zadní stěrač. Naskočili jsme a kamenitými serpentinami jsme brzy dosáhli luxusní vilky. Před stavením se k mému překvapení tyčila hora nařezaných špalků na první pohled tvrdého dřeva a v tu ránu se ke mě Evka přivinula, letmo pohladila výstupky hlavy, pošimrala na břiše a pravila: "Jo, to jsem ti zapomněla říct," dech se mi tajil, "ono tenhle víkend bude pracovní... Je třeba naštípat všechno tohle dříví." Ale to už jsem neposlouchal. Během prvních vět mi totiž došlo, o co půjde, posilnil jsem se zbytkem burčáku a pelášil do krkolomného kopce, než jsem odhadnul, že se sápu jen na tu horu dřeva. Se slzou na líčku se koulím na zem a, po chvíli, s utrápeným výrazem vkráčím do světnice.
Zde už bylo všechno připraveno. Teplo bylo, čaj navařený, večeře skoro ohřátá. Chyběl jen Vašek, který lepil Kanagonem urvaný stěrač.
Sen
Chata, nikde nic, absolutní ticho. Vítr zavane, listí zašustí, tráva se rozezpívá v bluesovém rytmu. Vyhřátý pokoj se tulí k tělu postavy jako nedočkavá milenka. Lahev vína se jen třese a rosí se v rozdílu teplot vzduchu a chlazeného nápoje. Špunt se neviditelnou silou vytahuje z hrdla, hned je tu sommelier. Nalévá k ochutnání, nadýchává polštář pod korpusem postavy. Ta spokojeně dýchá, očima přejíždí po výzdobě místnosti. Obrazy, malby, rytiny. Dřevo. Muž pomalu zvedá sklenici vína v dobré víře, že okusí a svlaží se jiskrným pitím. Sekera.
Zvedá se vítr, lomcuje to s okenicemi, najednou větev smrku vniká výplní okna jako teplý nůž máslem. Do pokoje vniká štiplavý mráz. Všude duní kročeje. Postava se vmžiku vymrští, utíká se schovat do kouta. Sklenka padá na zem. Víno šplíchne na dřevěné parkety. Dveře se rozletí a zhmotňuje se divoká postava, sekeru v ruce. DŘEVO. Je vidět obrys s výrazným rysem plnovousu. Muž má aspoň tři metry. Hromským hlasem řve nesrozumitelná slova...
Probudil jsem se a vidím Jirku, jak stojí ve dveřích a klidně, až konejšivě, ke mě mluví. "Peťo, dřevo čeká."
Sobota 4.10.2008
Sestoupil jsem po schodech dolů, kradmo otevřel dveře do světnice a laskavá vůně pečených sladkostí se mi ovinula kolem nosu. Nesmělým a ještě trochu zastřeným hlasem přeju dobrého rána a už mi ke stolu staví hrnek s čajem a přitahují mísu dobrot. Podkuřují tedy náramně.
Po parádní snídani beru láhev s vodou a opatrně kráčím k haldě dřeva. Už z dálky slyším, jak se dříví láme a štípá, jak sekera mocným šmahem proráží vzduch a ani na chvíli nepochybuje o své předurčenosti a špalek se rozlétá ve dví. Koukám zvědavě, kdo tak ladně a s fortelem zbavuje špalky celistvosti a tu se na mě usměje Hanka, sekyru v ruce a kolem sebe naštípaného materiálu až oko nedohlédne. Kousek od ní se trápil Jiřík, mocnou sekeru v dlaních a snažil se vyrovnat Hance drvoštěpce, ale po chvíli marného počínání se svalil do klubíčka a usedavě plakal. A prásk, další rána, další kus dřeva letí k zemi, další triumf Hanky nad špalkem.
S ohledem na mužskou pýchu přemlouvám Hanku, aby zanechala svého divokého počínání a opatrně ji, jako vyjednavač, odebírám sekeru z jejích dlaní. Hanka cosi zamručí o neschopných máslech, věnuje Jirkovi poslední pohrdavý pohled a mizí kdovíkam. Chvíli ho konejším a když si všimne, že je jeho sok fuč, s úsměvem se staví k pařezu a pokračuje v porcování dřeva.
Zaberu svoje místo, vybírám si náhodně špalky a už jedem, už to ládujem. Našli jsme s Jirkou společný rytmus a svorně si podáváme ten nabubřelý obnovitelný zdroj energie. Špalky, jeden za druhým, podléhaly naším prostocvikům a v úhledných hromádkách putovaly svorně, třísku v třísce, aby se navzájem uložili kolem zdí hrozitánské chaty.
Večer, když mozoly pulsovaly a chřtány vyžadovaly přívaly tekutin a všechno dříví už bylo uloženo k spánku, se ozvaly motory luxusních vozů a s grácií zaparkovaly tam, kde jen stěží tušily bývalé odkladiště špalků. S úsměvy na rtech a lahvemi v rukách, plni sil, vyskákali svižně další "brigádníci", kteří, zdá se, ztratili pojem o čase a hned se ptají po tom dřevu. Pěkně vykutálení kamarádi. Marně jsem Jiříka uklidňoval a tahal ho od pocestných. Stejně jim vyčinil za to, že přijeli tak pozdě a každého, kdo nepřiložil ruku k dílu, počastoval hrubou herdou do zad. Nejvíce to samo sebou odnesla Markétka, která je ale na takovéto zacházení beztak zvyklá.
Společně jsme se tedy usadili ve světnici, a rozmlouvali do dlouhých hodin o nesmyslnosti bytí a absurdnosti kosmu. Nutno ale podotknout, že ve Žlebu se dějí věci neobyčejné až zvláštní. Mezi příchozími byly také dvě postavy, kolem kterých se zjevovaly a hned zase mizely roztodivné šmouhy. Každá byla jinak barevná a vyluzovala jiné zvuky, které se podobaly přenosům informací. Kam se vrtly tam odlézal lak na dřevu, tu padaly hrnce, tady Mucánka něco praštilo do holeně, brambory padaly z metrové výšky v pravidelných intervalech a postavy byly čím dál tím více utrápenější. Bizarní poltergeisti ne a ne se uklidnit a vysávaly energii odkud se dalo. Prásk... hrnek na zemi. Po několika minutách jsem to všechno ale přestal vnímat, neboť jsem si uvědomil, že ve světě dobra, klidu, míru, ve světě snů, to nebude tak bolet a ruce protažené až na zem se mi nebudou plantat pod nohy. Ulehl jsem v neuvěřitelném šramotu a kraválu a když jsem se po nějaké době probral, unavené postavy byly prosty malých upírek a "brigádníci" už měli všechno uklizeno.
Tu sebral Michal odvahu, zašmátral po dřevěném strunném nástroji a otevíral písničkou koncert plný Nohavicy a jiných zpěváků, kapelníků, hudebních seskupení a umělců vůbec. Kumpanie vesele pěla a vzduchem zavoněl příslib poklidné noci. Nechal jsem tedy společnost svým choutkám, popřál jim dobré noci a vydal jsem se vzhůru po schodech vstříc vymrzlému spacáku.
Neděle 5.10.2008
Po vydatné snídani balím své rozházené věci do tlumoku a připravuju se na slíbenou procházku s cílem dát si pivko v blízké hospůdce. Někteří uklízejí včerejší pozůstatky prohýřené noci, lahve vína cinkají, kusy syrového vepřového plaskají o podlahu, když se ten který uklízeč snaží okázalým obloukem vpravit flák masa do koše, voda teče, všechno bublá, detergenty v pohotovosti.
Po masivním úklidu domlouváme místo srazu v hospůdce nedaleko Žlebu a vycházíme vstříc nevyšlapaným a neprozkoumaným cestičkám. Cestou nacházíme stohy slámy, které zanechali pro pozdější využití snaživí zemědělci a vykukové z našich řad hned chytili příležitost za pačesy a jali se prolézat a slézat tyhle balíky slámy. Jako malé dítě jim jsem hned v patách a vznikají snímky pořízené nadějnou fotografkou.
Další balík slámy vypadá taktéž lákavě a po předchozí konzultaci se statiky, gymnasty a artisty je založeno hnutí "Sláma pro všechny" a po dohodnutí základních stanov se rozjíždí jedno představení za druhým. Záznam z nejpovedenějšího lze shlédnout na videu pořízené amatérským nadšencem.
Po vybití těl cesta pokračuje dále, příroda nás staví před složité hlavolamy, jakými jsou příkladně ohradníky napuštěné až po okraj střídavým proudem. Nejzajímavější se ale jevil hlavolam rozpláclého lejna na obrovitánské louce. Všichni trekové jej vyluštili bez nápovědy, ležérně a elegantně; překvapil pouze Irču, která, přesvědčena o kvalitě Vibramu na jejích botách, klouzala se notných pár chvilek. To se jí velice zalíbilo a nedbaje varování ostatních, že podrážky bot lépe plní službu, jsou-li prosty jakéhokoliv znečištění, využila "klouzavého momentu" a vyřádila se na tom místečku dosytnosti.
Přicházíme do místní vesničky, ospalé díry s jednou autobusovou zastávku poblíže kravína a zjišťujeme, že nám nějaký filuta podal kusé, až nepravdivé informace, pokud se týče lokalizace restauračního zařízení okolo vytipované kóty. Briskně a, povězme si na rovinu, trošku zuřivě, voláme Jirku s Markétou, aby přestali hledat pohádkové zařízení a vraceli jsme se zpátky k chatě, jelikož doba notně pokročila a vlaky Českých drah se zdají jezdit na čas.
Vašek plní slib a veze nás na nádraží do Hanušovic, kde kupujeme jízdenky směr "DOMŮ" a spolu s dalšími pasažéry nastupujeme do přeplněného vlaku. Cestou s Jirkou ještě pozorujeme beta-samečka, jak se snaží mobilním telefonem okouzlit mladou slečnu, na scénu však přichází frajer s lepším, nabušenějším a víc cool typem (tyto termíny jsme od nich pochytili a nerozumíme jim), a tak náš objekt mizí potupně v nudě kupečka a alfa-samec boduje.
Závěr a ohlédnutí za uplynulým víkendem
Takovéto víkendy se zdají být povzbudivé, alespoň co se týče fyzické zdatnosti, a je třeba takovéto pořádat častěji. Společně všichni doufáme, že právní polobůh - Sonin strejček - uvolí podstoupit chatu také k zimním radovánkám, kdy Jeseníky lákají k běžkaření na všelijaký způsob.
Evka doufá, že do té doby sežene běžkařské botky, jelikož loni nechala podrážku v Hanušovických polí, když se lány proháněla a stíhala běžkařského guru - Peťu.
Jeseteřina druhé svěžesti neexistuje, jeseteřina má svěžest jedinou, první, kterážto jest i svěžestí poslední.
Úryvek z knihy Mistr a Markétka (Michail Bulgakov)
Žádné komentáře:
Okomentovat