Vystartoval jsem o půl osmé, naivně spustil měření času a šlápl do pedálů. Už po pár metrech jsem si uvědomil, že přeceňování vlastních sil vede k pochopení vlastní blbosti.
Bělský les mi trošku ulevil na stehnech, prsty na rukou mrzly, kolemjdoucí nevěřícně kroutili hlavami. Cesta do Zábřehu a sestup k Odře byl stále ve znamení nízké frekvence šlapání a když už jsem šlapal více, než bylo zdrávo, bylo to kvůli pocitu mrazivého vánku na mých buclatých tvářích. (Bez fousů bych jel mnohem pomaleji, už je mi to jasné).
Kolem Odry už jsem jednou jel s kamarádem Zbyňkem, a tak jsem si věřil, že cesta do Poruby bude bez potíží, lehoučká a pěkně vzdušná, prosta fyzické dřiny. Ne tak ten den na kole. Vzal jsem to po nábřeží až ke starému železničnímu mostu u Svinova, a pak jsem se (chytře) vracel podél dálnice do Dubí a tradá, podjet dálnici a jsem ve Svinově. Nutno dodat, že jsem strávil krásných pět minut čekáním na přejezdu, protože mašinfírové si usmysleli, že nejlepší bude provádět manévry na přejezdu, zrovna když si to rázuju do školy. Ale to už jsem byl na cestě hezkých 35 minut. Je jasné, že jel-li bych tramvají, už bych se přihlašoval v kanclu na počítač; tak mi jen tuhly svaly (jeden nebo dva, více jich nemám).
Dál už jen v rychlém sledu. Jen co se vztyčily závory, naskočil jsem na bicykl a jal jsem se pokračovat zběsilým tempem v jízdě. Zkušeně jsem se vymotal na hlavní cestu a kolem kostela spodem směrem na věžičky. Bohužel se na mě projevovala únava v exponenciálním tempu; co šlápota, to smrt. Po osmé hodině byl na vozovce celkem ruch, a tak jsem místo nádherného poříčního vzdoušku hltal plnými doušky spaliny (samosebou neškodné) z kolemjedoucích aut. Projel jsem pod Obloukem, zázrakem jsem vyšlapal ten mírný kopeček a už jsem byl na Hlavní třídě a středem, jako pán, jsem okouzloval mladé paničky s kočárky, jak mi to hezky do toho kopce šlape. Jen bys řekl "nejkulaťoulinkatější z nejkulaťoulinkatějších kulaťoučkých kuliček", byl jsem před školou, kolo pod paži a s trpícím výrazem pospíchat do kanclu, kde se můžu beztrestně svalit na podlahu a půl hodinky masírovat nohy.
Nějak, ale nevím jak, zafungovaly endorfiny a tak jsem napsal Zbyňkovi, aby vzal odpoledne kolo, že vyrazíme do Jistebníka na pivko. Jeník sice sýčkoval, že má pršet, padat trakaře, žáby, sledě a podobné svinstva, ale kontrolou modrosti oblohy jsem se ujistil, že tak nastane nejspíš kolem večera, spíše další den.(Dneska, ve středu, bylo ráno sice apokalyptické počasí, ale teď se celkem vyjasnilo, dokonce svítí i ta velká koule na obloze.) Vyrazili jsme po druhé hodině, bylo sice trošku zataženo, foukalo a nebylo ani dvakrát teplo, ale my jsme kluci z kamene a nic nás neodrazí od zdolání našich vytyčených cílů. Stavili jsme se na pumpu dofoukat Zedovo kolo a kalupem na Polanku. Vzali jsme to hezky přes pole a únava na mě padla co nevidět. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem už měl v nohách pár kilometrů nebo jednoduše tím, že jsem taková máselná měkota. Ale spíše to druhé.
Do Polanky to bylo vážně krušné a náročné, kopce střídaly kopce a kameny se pletly pod kola našich nabušených strojů. Už jsme u Bašty a to už je kousek k podjetí kolejí a, tradá, kolem Odry, proplétat se mezi rybníky. Před Jistebníkem nás ještě čekalo táhlé stoupáníčko, které za normálních okolností cyklista ani nepostřehne, ale máselník, jako jsem já, zjistil, že každé šlápnutí do konce je vykoupeno trpkou bolestí v dolních končetinách. Konečně hospůdka u Matěje! Objednávám dvě desítky za 18 Kč a jsem dotázán na věk. Byl jsem celkem překvapen; tuhle otázku mi ještě nikdo nepoložil a to ani ve věku krásných šestnácti let. Ale všechno je jednou poprvé a člověk se s tím musí naučit žít.
Popíjíme zaslouženou odměnu, vychutnáváme každý lok zlatavého moku, pěna se lišácky a trošku nezbedně usazuje okolo rtů a hbité jazyky jí ukazují cestu do chřtánu. Po chvíli se ale začíná markantně zatahovat, zvedá se vítr a celkový chladný dojem dává tušit nechtěné změny v mikroklimatu. Rychle se zvedáme, proklínám Jeníka za infaustní prognózu, skáčem na kola a tu se projevuje konfrontace tvrdého sedátka a nezkušené zadnice. Podlitiny se nepřátelsky projevují, ale déšť se kvapem blíží, a tak není čas na nářky a slzy, nohy do pedálů a jako blesky se ženeme krajinou Jistebníka. Míjíme první rybník, kde si v uspokojivé harmonii plavou labutě, či co, a schytáváme první kapky blížícího se deště.Co nejrychleji jedem do Polanky, tam jsme se rozdělili, Zbyněk pokračoval do Poruby a mě čekala ta nejtvrdší část cesty.
Jelikož už jsem byl dost znaven a nohy nějak vypovídávaly službu, zvolnil jsem vražedné tempo a s "úsměvem" do Bělé. To už jsem ale jel na poslední dech, síly rychle ubývaly a bolest nabývala na intenzitě. Už se jen dostat do Výškovic, z Výškovic do Zábřehu a přes Bělák kalupem domů!
PŘEŽIL JSEM!
K nadpisu Malá Fatra Sázava
Žádné komentáře:
Okomentovat