„Vydejme se do pohoří Slovenska“, (slyšel jsem), „pojďme ztéci vrcholky Malé Fatry“, (snil jsem), „pojďme to udělat tento víkend!“, (odvezli mě na psychiatrické). Tož ba.
„A co k tomu potřebuju? Rozuměj, nemám ničeho a pořizovat si budu ničeho“, dím v odpověď.
„Vše potřebné obstarám, nic se neboj, bude to paráda“. (Podlehl jsem utěšujícím slovům, volají znovu z psychiatrie.)
Jedeme tři. Já, chlap, nejslabší článek řetězu, avšak je mi útěchou, že nejsem jediným panicem ve zdolávání pohoří.
Den první - Ostrava 2007
Vlakem, pěkně v podvečer, ať si taky užijem hory ve tmě, jsme se šinuli směr Žilina, z Žiliny hezky autobusem do malebné podhorské vísky. O půl osmé jsme byli na místě. Vystoupíme z povozu, rozhlédnu se, nikde nic, všude jen tma, mírné mrholení a vtíravá kosa. No a co, jdem si lehnout pod stan. Jenže kýžené místečko se mělo nacházet o dvě hodiny dál v Medziholie. Zatnout zuby a půlky (parádně to klouzalo), a jelikož jsem byl prost nejmodernějšího vybavení a nejnemotornější z expedice, byly mi zapůjčeny tyčky, kterým jsem teda zprvu vůbec nedůvěřoval (k čemu taky tyčku, když mám nohy, že?), ale ukázalo se, že když si to člověk šine v klouzavých botách, bez světelného kužele před sebou a s dvacetikilovým rancem na zádech do blátivého kopce, každá tyčka je mu pak dobrá.
Asi po půl hodině tyčkové chůze jsme zaslechli z lesa nad náma ukázkový řev divoké zvěře. Lahůdka, to mi chybělo. Nu což, říkali jsme si, že to bude asi medvěd a jali jsme se naslouchat pozorněji. Co by to tak asi mohlo být, že. Ale zkušené horalky věděly, že medvěd v noci neřve, nýbrž je tichučko, jako pipinka, sbírá si svoje bobule a neotravuje kolemjdoucí a o tyčkách se plazící nebožáky. „To bude nějaký jelen, nebo srnec,“ zaslechl jsem slečnu S., „bez obav, jdem dál.“ Jasně; bylo fajn, že jsem měl zatnuté ty půlky, tenkrát to bylo vážně třeba. (Další den jsme si uvědomili, že srnec v říji strčí agresivitou do kapsy kdejakého medvídka).
Nějak jsme sami sebe překonali a vkráčeli jsme na malebnou mýtinu, na kte
ré nebylo vůbec nic vidět, neboť tma a mlha by se daly krájet, a vidět bylo jen na pár metrů. No nic, rozbít stan, udělat něco teplého na kahanu a tradá do spacáku a do říše suchého a teplého počasí a do království bez zdivočelých šelem a nepříčetné vysoké. Jenže počasí si řeklo, že nás naučí pokoře, městské hejsky jedny s tyčkama, a rozpoutala se bouře, jako když ji vymaluje a mlátí při tom surově kladivem do víka od popelnice. Déšť útočil na naši střechu nad hlavou a vítr se nám škodolibě vysmíval tím, jak se snažil zlámat tyčky, na kterých stan visel. Duchaplně, odvážně a heroicky vyskočila Evka s provazy v ruce a s kolíkama všude možně, aby vypjala stan a aby se vrátila zmáčená na kost. Se slečnou S. jsme obdivovali bechderoucí chladnokrevnost jejího počínání, když během chvíle ukotvila na 12 špagátů. Pak už to šlo ráz na ráz, zbaštili jsme kus-kus, napojili jsme se fernetem a dobrou noc, pánové.
Den druhý - Stoh a ty ostatní kopce
Ráno jsme si na můj vkus celkem přivstali, normálně mívám o půl deváté ještě zalepené oči jako kdejaké štěnátko po porodu, a poprvé jsem zakusil slečnu zimu, jak mi projíždí čepelí své kosy po celém těle. Slečna to brala vážně důkladně, za což jsem jí nebyl moc vděčný. Venku kolem nuly a bylo třeba všechno sbalit, hodit na hrb a valit dál. Nu což.
Ještě, že jsem nevěděl, co mě čeká. Kdybych jenom jediným synaptickým zakončením tušil, po jaké skluzavce se budem drát na Stoh, asi bych začal v hysterii řvát na kdejaký trs trávy. Ale s tyčkama se půjde líp (to jo...), sbaleno bylo, ranec na zádech a tradá do kopce.
Zprvu ani 
tyčky nepomáhaly, klouzalo to jako na ledu, a člověk si myslel, že pokud to vyleze, tak nějaké Himaláje se můžou jít klouzat. Tam je aspoň sníh a žádné proleté bláto. Asi po čtyřstech metrech (po 2 hodinách) se terén uklidnil, na blátě se zázrakem usadila tráva, všude kolem se jako jezero rozprostíraly minikřoviny a my, jako Mojžíš a ta jeho banda, jsme si to rázovali pěkně prostředkem. Dokonce i sklon se zmírnil, a zdálo se, že přece jen ty Himaláje budou o vlásek náročnější. Ze Stohu bylo krásně vidět na všechny světové strany, povedlo se ale jen foto dobyvatelek. Povinně tatranka a tradá dolů.
Dolů by to šlo samo, pokud by se mi nepletly mezi korpus a zemi moje nohy a tyčky taky ztrácely na významu, spíše jen zavázely. Když jsme dosáhli bodu, kdy nás s otevřenou náručí vítal bahnitý sráz, jedinci, kteří měli zkušenosti se sjezdovým lyžováním, měli nespornou výhodu. Padali jsma jako hrušky, Evka jako hruška přezrálá. Místy jsem si říkal, že se asi ráda klouže po zadku, ale nechce to dát na sobě znát, a tak nás vodí za
nos, když neustále vstává. A zase: když jsme se nekoukali, mrsk s sebou o zem, na tváři se usadil ztrápený výraz (samosebou falešný)a už se zase zvedá. A pořád dokola až do Stohového sedla, kde jsme si očistili prdele, dali sváču a zamířili vstříc dalším kopcům. Bohužel pro Evku, zbytek Fatry neměla beztrestnou možnost zařádit si v blátě, jakou měla cestou ze Stohu, ale pevně věřím, že příště si to zase vychutná, třeba i na jiném kopci.
Po Sto
hu se zdálo být všechno jako sen. Kroky byly ladné a lehké, cesta svižně utíkala, dechu bylo dostatek, počasí nestávkovalo, "bonaquy" bylo nadmíru, co víc si přát. Napadlo mě, že bez toho všudypřítomného vlhkého oparu by nám Fatra nabídla laskavější výhled na okolí, ale když člověk projde peklem, raduje se i z maličkostí a hnidopišsky nebazíruje na kýčovitých panoramatech kdejakého údolíčka.
Takže jsme se mohli soustředit jen na chůzi a konzumaci všeho možného, co nám přišlo na ruku. Konečně jsme dorazili na Poludňový gruň, který nás, jak bylo na Fatře dobrým zvykem, "neotravoval" nabídkou malebných podhorských vísek a odtud se začaly pěšinky zaplňovat turistama s lehkým baťůžkem na zádech a úsměvem na rtech. Dlužno říci, že jich nebylo mnoho, takže se nedostavila nevolnost, kterou našinec pociťuje při výšlapu na Lysou z Ostravice po červené, kdy si člověk na malou chvíli může myslet, že čeká před obchoďákem frontu na nákupní vozíky.
Mašírovali jsme si to po hřebínku rovnou ke Stenám; to jsem neviděl, napravo od nás seděla mlha jako přikovaná, vypadalo to tam jako v prádelně, ale mrak klamal tělem - kde by našinec čekal pozvolnou cestu dolů, kopec mu nabídl šílený sráz, takže bylo záhodno, aby člověka nevzal balanc; buď by se zastavil o nějaký strom, nebo o 800 metrů níž. Zas by to ale mohla být zajímavá projížďka po zadku a ti otrlejší by mohli zkusit válení sudů.
Pak už nás čekal jenom Chleb a zasloužená polévka a čaj (obé v plastu, jen tak dál environmentalisti) ve velice bizarní chatrči. Byli jsme jak ve vitríně, ale zato jsme mohli pozorovat kabiny lanovky jak postupně jedna za druhou přijíždějí na konečnou. Moc cestujících nepřivezla, ale kapacitu má úctyhodnou... To asi kvůli tomu plastovému nádobí.
Na Kriváni nás čekalo překvapení v podobě dvou mládenců, kteří si jen tak nalehko vyběhli na kopec, že prý budou spát jen tak pod plachtou, jeden měl dokonce ruku v sádře. Připadal jsem si vedle nich jako idiot a hned jsem cepín a kyslíkový přístroj schovával za záda a kalupem do rance.
Následovalo extatické focení, ten s oběma rukama svolil, aby zachytil na automatický fotoaparát naši podobenku s nádherným výhledem za našimi zády. Lépe bych to nezvádl.
Cesta dolů byla ještě vtipnější než ta nahoru, byla mi totiž zima na prsty, a nemaje rukavic, zastrčil jsem ty své skřehotinky do kapes kalhot, čímž jsem ze sebe udělal nestabilní těleso a po kamenitém terénu se mi šlo jako po provaze. Ale já, jakožto kluk cirkusácká, jsem neměl problémy s udržením rovnováhy, jen to snad nemuselo tolik klouzat, ale kdo chce kam, pomozme mu tam, že. Pak už nás čekalo vyhrabat se na Pekelník, pod ním jsme rozbili stan, několikrát vyfotili západ slunce (a ani jedna fotka nestála za to), poveč
eřeli anglickou s bramborovou kaší, zalezli do spacáků a hned jsem hledal útěchu v teplém náručí spánku. Před tím jsme ale zjistili, proč ten mírumilovný kopeček nese takový název. Během chvíle totiž začal Pekelník běsnit. Koncert Seputlury se zdál být jako laskavá ukolébavka pro nejmenší. Venku to řvalo a burácelo, blesky lítaly po obloze jako splašené koně, jezdci z apokalypsy se trumfovali v démonickém projevu, průtrže mračen se zdály být nekonečné, provazce deště bičovaly okolní krajinu a 
opakovaly se v rychlém sledu a náhle, jak to začalo, tak rychle to skončilo, ticho po pěšině, jako když utne, a po třech čtyřech minutách jsme se zmátořili a dokonce jsme byli s to zaslechnout jemné šustění našich spacáků. Nevím, třeba to Fatra ukazovala něco ze svého folklóru a až pedantsky bděla nad dodržováním tradic ve smyslu co nejvíc vyděsit Nezn
álka turistu.
Holky pak ještě štěbetaly a svým chrápáním jsem jim dával na vědomí, že se můžou bavit o čemkoliv, třeba i o vlnové a částicové povaze světla, což bezpochyby probraly jako první.
Den třetí - Krkolomná cesta k Suchému a další překážky (jako je cesta domů)
Ráno, opět kolem půl deváté jsme jako koťata vycházeli ze stanu a briskně začali balili naše krámy. 
Po pár minutách snažení kolem nás prosvištili ti mladíci z Kriváně, s úsměvem a písničkou na rtech a rukou v šátku kolem krku.No jo, místní horalé, to je jiná sorta. Na Malý Kriváň jakoby kamenem dohodil a na zbytek si vzal taxíka, nasadili jsme ale kruté tempo, takže vrchol jsme zdolali za pár okamžiků. Nahoře bylo nádherně, slunko se mohlo vysvítit, ale nepropustné mikroklima drželo otěže jakékoliv změny v našem navyklém výhledu.
Oči jsme si mohli vykoukat na ta kvanta mračen, která se tetelila všude kolem. Poeta by se hned svalil na zadek a začal psát oslavné básně na prádelní téma, přirovnával by Malý Kriváň k vrcholku studené sauny, halekal by nad neuvěřitelně naturalistickým uměním paní přírody, jak všechno umí zabalit do takové zvláštní barvy, kterou by malíř míchal několik dní. My jsme ale normální, takže jsem pokrčili rameny a spěchali zpátky dolů směr Suchý.
Člověk, který nikdy nešel tuhle trasu by měl mít na paměti, že Suchý byl pro nás nejnenáviděnější kopec celé tůry. Stoh byl náročný co do náklonu, terénu a tak celkově, ale to, co nám připravil Suchý, to by se mělo tesat. 
Blátivý a travou porostlý terén se změnil ve skalnatou překážku, všude kleče, kameny, štěrk. Pokaždé když jsme si mysleli, že ten kopec, který se tyčí nad mraky a jehož vrchol zakrývá nepropustná mlha, je náš vysněný Suchý, pravý Suchý se posunul o pár set metrů dál, vždy o něco výše a z dálky jsme mohli slyšet slabounké škodolibé chichotání, jak pobaveně sledoval naši marnou a naivní snahu ztéci jej. Kladl nám před cestu nejroztodivnější skalnaté výběžky a stěny, po kterých se vlnila červeně značená cesta, kterou jsme jako stádo ovcí tupě následovali. 
Bylo jedno, jestli šla strmě vzhůru lemována příkrými srázy nebo se líně táhla klečovým porostem; šli jsme, snad jsme ani nedoufali v zázrak, když tu najednou, jakoby zničehonic, míjíme ceduli s nápisem Suchý. Takových cedulí jsme už četli mraky, že jsme vlastně ani nevěnovali nejmenší pozornost tomu, co hlásají. Stejně nás akorát tak vyburcovaly v běsnící řev, takže jsme je nechali plavat, ať si v té mlze klidně utonou. Když jsme si ale uvědomili, že jsme se ocitli na začátku konce naší cesty, veškeré kamení nám spadlo ze srdce, endorfiny proudily ve vlnách (celkem náročné bylo ustát ta kvanta radosti) a přiblblé úsměvy se usadily na našich tvářích. 
Na tvářích slečen samosebou ne, ty zachovávaly dekorum, ale na mě bylo vidět, že jsem rád, že to konečně skončilo. Suchý pokořen, vyfocen.
Pokud Evka plánovala tuhle trasu s cílem mít na začátku a na konci tůry takové dva zmetky jako byli Stoh a Suchý, musím říct, že se jí to povedlo, a že tak to mělo být, jinak by to byla nuda. Teď už nás čekala cesta dolů, stále dolů a nikam jinam než dolů. To, co nám nabídl Stoh cestou nahoru, přidával Suchý směrem dolů. Sráz jsme spíše seskakovali a zutíkávali, než abychom jej kulturně sešli, ale kmeny stromů a trčící větve přímo vybízely ke kaskadérským kouskům. Vzali jsme to kolem chaty, kde jsme se nacpali zelňačkou a napojili pivem a pak už jen do vísky, na vlak a domů.
Konec
K nadpisu Úchylné cestování do školy Sázava
Žádné komentáře:
Okomentovat