Jelikož určití blázni sjížděli v tu dobu Sázavu, trasa vedla přes jedno z jejich tábořišť družíce východ se západem. Jelikož nakonec všechno dopadlo, jak to dopadlo, na cestu jsem se vydal sám a notně okruh zkrátil na to nejnutnější. A On děl: "Družte se“.(Petr 1:1). Tož ba. Nacpal jsem bačkůrky do baťůžka a mazal na perón.
4.7.2007 Ostrava
Nějak jsem se dosápal přes Prahu do zvukomalebných Čtyřkol a za pomocí sympatického pomocníka (byť ověnčeného psem), jemuž se zželelo mladíka, navedl mě na Zlenice, cíl mé cesty, kde skupina dobrodruhů, mně neznámých, měla rozbíjet tábor. Návod byl zcela nutný; z obr.1 je možno pochopit proč. (Došly nám předběžné závěry výsledků frontální lobotomie praktikované na autorovi a není smělé tvrdit, že chápeme, proč takto smýšlí. Pozn. red.)
Středního odpoledne doplahočil jsem se na místo určení, kde jsem čekal kolegy s chlebem a solí vítajíce mě v přátelském duchu, snad i obětí. I kdež. Sny se nenaplnily, realita převzala otěže, a tak jsem zůstal sám v zemi nikoho; pravda, sice posetými roztodivnými příbytky, jež se zovou stany, ale i tak, sám. Kázeň velí ptát se po pivku, jestliže není chleba se solí.V místní taverně se mi dostalo kýžené odpovědi a s radostí a pěnou až u nosu jsem začal kultivovaně (rozuměj se zvednutým malíčkem, Pozn. red.) vychutnávat zprvu nepříliš pitelné pivo. Co se ale dá čekat od Středních Čech, že.
V zápětí se rozezněl krajinou hlas přímo tázavý a se slovy: „Zdar Ostravo“ mě uvítalo procesí čítající na jedenáct lidí třímajíc každý tašku s rohlíky. Má odpověď utonula v pěně, a bez chleba v ruce (zato s pivem v ruce, Pozn. red.) jsem se vydal ve stopách mých dobrodruhů navštívit a rozšířit jejich praktické příbytky. Po krátkém seznámení a odevzdání zápisného do rukou slečny M. se mi dostalo informace, že kolegovi Martinovi (toho času Pražákovi, pozn. red.) odřekl kamarád účast na expedici jimi pořádané a tudíž se nachází ve stejné prekérní situaci, kterou tak dobře znám. A On děl: „Spojmež síly, zapřáhněmež pádla a pokořmež nezkrotný živel pospolu.“(Petr 1:2). Tož ba.
Následovalo nezbytné kolování a popíjení fermentovaných nápojů. Nepřízeň počasí – zimu - jsme zaháněli spalováním místních obnovitelných zdrojů energie, čímž jsme uvědoměle pokrývali potřebu našeho státu zvrátit energetickou politiku jiným směrem. Téma uhlí bylo tabu po celou dobu konverzace. Konzumací kvašeného zrna jsme se dostali do stavu mentální inkompetence (samosebou ne všichni, Samoúčené krytí red.), bylo tedy na čase najít si vhodný úkryt a nechat se znásilnit spánkem. Mě si našel spánek pod hvězdnou oblohou, která mi to vytmavila ráno, když mě probudila sprchou mrholivého deště.
5.7. 2007 Pětikoly
Po nepříliš os
věžujícím spánku, zato osvěžujícím probuzením, balíme stany, spacáky, krámy, dopíjíme piva (slečna M. u toho labužnicky mlaská), lodíme se do lodí a Michal mě zve do své plastové kanoe, která nebudí důvěru. (Ne, že by byla zchátralá, děravá či jinak poškozená; šlo o to, že se měl nalodit autor, který, a ruku na srdce, není zrovna pasovaným vodákem a je tak trošku nemehlo, spíše kus traverzy. Pozn. red.). Martina jsem chvíli strašil tím, jak nemotorně si počínám poprvé na vodě (nestrašil, autor to myslel vážně;
je až ku podivu, že si nerozflákal hlavu o dno. Pozn. red.), pak jsme se zdárně rozjeli a stíhaly ostatní mistry vody. Jezy bylo nutno přenášet, vody a odvahy bylo málo. Cestou jsem zažil své první soulodění, je ale třeba dodat, že odpanicující zážitek se odehrával v přítomnosti labutí. Jsou to sice pěkní ptáci, ale měli by se držet stojatých vod a kolotočů. Zblízka vypadají jako mrakodrapy a ty zobáčiska a ty krčiska. (Dobře mu tak, neměl tam lozit. Pozn. red.)
Řeka očividně nepřála našemu kolektivu, házela nám klacky pod pádla a netekla. Dřeli jsme jak koně, obroku nikde a tak jsme si kolem čtvrté dopřáli odpočinek U Holuba, jářku, kde jsme se museli vláčet polem, jehož cesta byla lemová nejrozmanitějšími exkrementy roztodivných tvarů. Samosebou ti nejotrlejší (slečna M. a já) šli naboso s písní na rtech a zvláštním pocitem na chodidlech. Po nacpání břich jsme naskočili do lodí a po chvilce jsme projížděli závodem JAWY. Nutno dodat, že motorky se tam asi 150 let už nevyrábí. Odhad odvozen ze zchátralosti stavby.
A tradá,
našli jsme se v Týnci nad Sázavou. Tábořiště působilo všelijakými dojmy; hlavně mě oslnilo panoráma, jenž zdobeno betonovými stavbami - tak oblíbenými v dějinách architektury - dodávalo mi pocitu, jako bych byl doma. Ale jen na prchavý okamžik. Koštnutím piva jsem se zase vrátil do Středních Čech. Smrdělo jakousi známou, ve školních laboratořích tak hojně používanou chemikálií. Ale co byste chtěli od Budvaru, že.
Oheňmistr Peepa, mezitím, co jsem zkoumal chemismus pitiva, založil oheň, a pak vyčerpáním a pod výhružkou bacilů padl v zajetí stanu a ošetřovatelek, jež ho napájely čajem a dalšími životodárnými tekutinami. Bylo na čase pustit se do zahřívání organismů stále bezchybně fungujících.
Všechno šlo náramně, pití bylo dostatek, možná až přehršel a tak ráno nabralo očekávaného průběhu. Ale to tak prostě někdy musí být, že.
6.7. Týnec nad Sázavou
A bylo psáno: „Požij omamných látek, ať už v jakémkoliv skupenství, a nazítří stihne tě nemilosrdný trest. Kosti tvé praskati budou, hlava třeštiti nepřestane, břich párati se bude ve dví.“(Petr 1:3). Stalo se.
Nezkrotná se zdála bolest, když jsem vstával do dne, který se měl stát posledním plavebním. V cuku letu (během hodinky, Pozn. red.) naházel jsem všechno, co leželo ve stanu, kolem něj a pod ním do batohu, batoh do barelu, barel do lodi, následoval půllitrový doušek vody před výjezdem a tradá na další jezy. Tento den byl podivným ve způsobu překonávání překážek. S Martinem jsme se zařekli, že jezy jsou tu od toho, aby se sjížděly s šílenstvím v očích a odhodláním v pádlech a ne, jako jsme to dělali to tohoto dne, aby byly kocábky potupně přenášeny kámen po kameni. Tož ba.
První jezík a Martin se vykoupal; byl to vlastně náš cvičný úsek, potřebovali jsme otestovat stabilitu našeho podvozku. Stabilní byl celkem obstojně, Martin ale zatoužil po mokrém oblečení, tak „nešťastně“ upadl do vody. 
Na dalších jezech se ale ukazujeme jako zkušení vodáci a za sjetí jednoho obzvláště zákeřného získáváme od našich dam ocenění za nejlepší baleťácký kousek tohoto léta. Oceňovaly především ohebnost pánevní oblasti, jakož i výbornou manipulaci s půlkama zadnice a za dramatický výraz ve tváři jsme si vysloužili spontánní aplaus. To ještě holky nevěděly, že naše vystoupení nebylo improvizované, ale precizně nacvičené do posledního detailu a z jejich nadšení bylo vidět, že se hodíme buďto na prkna, co znamenají divadlo nebo do baru pro slečny.
Nutno dodat, že z naší expedice tento jez nezvládla dvojice Peepa – Káťa, což můžeme připsat Peepovu ochablému organismu zruinovaného zápolením se smrtelnou chorobou (my sice nevíme, co v tom stanu s těma sestřičkama prováděl, a pevně doufáme, že se jednou přizná, ale do té doby pevně věříme, že konzumoval předepsané pilule a popíjel vařící nápoje s vitamínovým bonusem), dále neskutečně zákeřnému jezu a potom veškerým dalším okolnostem, které vás můžou napadnout. Ono to asi bylo tím, že jim to nešlo, ale nahlas to neříkáme, protože Peepa se zdá, že bude vážně silák. Sbíráním nákladu poházeného po řece se naše dvojice ještě více vysílila a když přišlo na bezvodý úsek a bylo třeba lodě táhnout, tlačit, vláčet se s nimi, pošťuchovat je, ale zase ne moc, aby proboha neujely, a zase je opatrně nadzvedávat, aby se o kamenné dno neodřely více, než umožňuje smlouva sepsaná mezi vodáky a majitelem lodí, Peepovi ruply nervy a předvedl nám něco ze svého řečnického umění, a ve vyjmenovávání vybraných slov, popisující několika způsoby mužské i ženské pohlavní ústrojí jakož i produkty trávicího traktu, by si nezadal s kdejakým prostoduchým dlaždičem. Výsledkem bylo, že si s Honzou vyměnili háčky, aby nedošlo k nebezpečným šarvátkám uvnitř smíšené dvojice.
Do Pikovic jsme s Martinem dorazili jako rřetí, což samosebou není špatný výsledek, když počítáme s tím jaké jsem nemehlo. Stačilo už jen vytahat a vyčistit lodě, postavit stany a mohli jsme se jít nadlábnout do nedaleké krčmy, kde podávali zázračná jídla. Navečer jsme nachystali dřevo na podpal, poseděli u ohně a šli spát.
7.7. Pikovice
Ráno jsme se všichni, kdo zbyli, sbalili a kolem dvanácti šli na vlak. Byla sice teprve sobota a víkend nabízel nejrůznější možnosti zábavy, ale slečna M. najednou (zčistajasna, jako když blesk uhodí) ochuravěla, a že prý musí jet domů, protože jí není dobře a podobně nesmyslné výmluvy. 
My jsme jí na to neskočili, jen jsme ji utvrdili v tom, že je to chudinka a pak o ní rozhlásili, že je to sprostý hypochondr.
Co se ale dá dělat, když se holka šprajcne, je třeba poslechnout, sednout na vlak a pelášit domů. A co čert nechtěl, zrovna končil Rock for People pořádaný v Hradci Královém, takže se v Pardubicích do vlaku nahrnulo neskutečné množství lidí a domů se hned cestovalo pohodlněji.
Konec
K nadpisu Úchylné cestování do školy Malá Fatra
Žádné komentáře:
Okomentovat